První den našeho dobrodružství začínal budíčkem v 5:00, což je samo o sobě dost na hraně. To, že mě už v 8:45 čekaly státnice bylo možná ještě o trochu víc. Stresu bylo za poslední 2 týdny intenzivního učení hodně, ale vidina dovolené doslova za odměnu mě furt držela v pozoru. Plán na následujících 14 dní byl jasný: 1. udělat státnice 2. rychlá 2 denní pracovní cesta do Itálie 3. nalodit se na trajekt a užívat si týden na Korsice. Co by se tak asi mohlo pokazit?
Budík v 5 se povedlo hodiny neodkládat a celá parta byla hned na nohou. Dodávka, která měla být po dobu dovolené našim domovem, byla nabalená den dopřeju. Nikdo nechce brzo ráno před státnicemi ve sklepě hledat vařič nebo dávat dohromady lékárničku. Stačilo tedy jen seběhnout schody, vyvenčit Valdu a vyrazit. Než jsem se nadála, stála jsem před komisí a přednášela o možné synergii antibiotické léčby s konopnými extrakty na stafylokokové infekce.

Počasí jsme měli klasické dovolenkové. Pršelo tak, že stěrače nestíhaly odklízet vodu a vyhlídky na další dny nebyly slibnější. Když ale člověk jede na oslavnou dovolenou, nezastaví ho ani déšť ani rozsvícená kontrolka motoru. Situace, kdy máte zhruba 15 hodin na to se dostat do Itálie na pracovní schůzku a sedíte v teoreticky rozbitém autě uprostřed Německa je více než nezáviděníhodná. O to víc, když je všude kolem tma, čas neúprosně běží, venku prší a vy najednou přejedete hranice Švýcarska. Ve Švýcarsku, kam jsme se ani nechtěli dostat, pro nás měli připravenou past v podobě náhodného zavírání úseků silnic a dálnic. Není se čemu divit, že to mapy trochu zmátlo a rozhodly se navigovat nás zpátky domu. Dali jsme radši šanci Wazu, který nás lehce před čtvrtou ranní dostal na ubytování ve Vimercate. Pozitivní je, že auto nás dovezlo do cílové destinace a děsivá kombinace noc-dálnice-déšť-Švýcarsko-rozbité auto se neudála. 

Další den na nás čekalo nemyslitelné, řešit něco s Italama. Italové jak známo oplývají spoustou času na všechno a taky lehkou neochotou řešit problémy obzvláště s cizincema. Autoservis, dokonce autorizovaný, v Monze kousek od Milána nás ale na rychlo přijal. Vítězství! Jsme zachráněný! S Valdou jsme vytvořili v čekárně autoservisu něco jako skvot. Na malém kulatém stolku jsem mezi italské verze  Světa motorů rozložila počítač, snídani a všemožný věci pro zahnání nudy. Do zásuvek dala všechny naše powerbanky a jala se čekat, jak to všechno dopadne. Valda dostal sušený vepřový ucho a možnost trénovat klid. Asi po hodině vykoukla hlava pana Itala, že je auto ready. Usmíval se, takže nebyl důvod k obavám. Za pomoci ChatuGPT jsme se dostali k tomu, že auto je v pohodě na cestu na Korsiku, i přes fakt, že mu chybí díly na opravu. Chybu ovšem vymazal a ještě popřál šťastnou cestu.

Trajekt pro mě byl velký strašák. Strach z neznámého se znovu prokázal jako naprosto zbytečný. Valda zvládnul nalodění na jedničku a plavbu si celkem užíval. Tedy až do chvíle, kdy přišel čas venčení. V životě jsem neviděla znechucenější zvíře než našeho psa postaveného na čůrací místo. Loužička se nepovedla, granule v přítomnosti „záchodku“ dokonce plival a nám bylo jasné, že tudy cesta nepovede. V obavách, že by mu mohl prasknout močový měchýř, což bylo po 3 hodinách bez čůrání oprávněné, jsme s nim chodili každých 5 minut ven a ono furt nic. Po chvíli jsme to vzdali s myšlenkou, že asi nepotřebuje. Opak byl pravdou. Potřeboval! Náš pes tedy nasadil všemu pokusům korunu vykonáním čísla 2 uprostřed velké haly. Zasmáli jsme se našemu štěstí, vytáhli důvtipně připravené vlhčené ubrousky a pustili se do úklidu. Po 4 hodinách plavby zalité sluncem jsme se konečně blížili k ostrovu zahalenému v dešťových mracích. Z trajektu naše cesta vedla do luxusního kempu San Damiano, který se stal našim útočištěm. Pláž a čisté moře doslova na dosah ruky. Co nás ovšem překvapilo byly tvz. unisex záchody a sprchy. Ano, ráno vylezete z auta, po cestě naberete holandského seniora odvedle z karavanu a jdete si sednout vedle sebe. Koncept zajímavý. Za dovolenou jsme ho zažili několikrát a po pár divnointerakcích převážně s vyšší věkovou kategorií opačného pohlaví, si zvyknete. Pro milovníky pohodlí a vyznavače soukromí mají v nabídce i bungalovy. Čtěte ubytování s vlastním sociálním zařízením. Den jsme zakončili grilováním. Jako správní Češi jsme  samozřejmě museli okusit místní pivní výrobu. Můžeme doporučit. Dokonce i z plechovky bylo převynikající. Na nejdražší točené jsme si ale ještě den museli počkat.  

Jediný problém bylo nutkání slanou vodu pít. Velmi rychle jsme zavedli povel nepij to v různých modifikacích jako „už to zase pije“, „nech to“ a podobně. Při prvním koupání jsme mysleli i na bezpečnost. Valdu jsme navlékli do slušivé plovací vesty. Ukázalo se, že ji zas až tolik nepotřebuje, protože vstup do moře byl pozvolný a dlouho byla voda maximálně po kolena. Mistr si ale našel zábavu v podobě celý se namoč a jdi se vyválet v písku. Po koupání tedy přicházelo vymývání písku z oči, čumáku, uší, vesty a hlavně chlupů. Vesta pomohla veškerý nabraný písek řádně zapracovat do kožichu, takže jsme měli možnost zahrát si na popelky a zrníčko po zrníčku vytřídit. 

Korsika nabízí nejen nádherné pláže ale i hory. Naše další cesta logicky vedla do hornatého srdce ostrova. V tuto chvíli se hodí zmínit poznatek, že Francouzi (Italové nevyjímaně) řídí jako naprostí psychopati. Na úzkých zvlněných silničkách se neobtěžují přibrzdit ani s kamionem. Jejich nerozum odneslo naše levé zrcátko, které dostalo zásah protijedoucí dodávkou. Na zužující se silnici lemující hluboký kaňon jsme nakonec byli možná rádi, že nám ho pán násilně sklopil a prasklý kryt jsme mu odpustili. Cílem cesty byl kemp Tuani. Pokud se sem chcete vydat, počítejte s nulovým signálem a sto procentním klidem. Kemp je přímo u řeky s výhledem na okolní vrcholy v květnu stále ještě pokryté sněhem. Na ráno doporučujeme objednání čerstvého pečiva. Vyzkoušeli jsme bagety, croissanty i pain au chocolat. Lepší start dne si jen těžko představit. Výšlap na blízký kopec, který končí v ničem nám chuť každopádně trochu zkazil. Po cestě jsme narazili na pár dní mrtvou krávu. Valdu naštěstí kadáver nezajímal, ale malý vědátor ve mně se probudil a nedalo mi nejít z dostatečné vzdálenosti prozkoumat, co se přihodilo.

Na další den jsme raději naplánovali okruh, aby se nám tato kratochvíle nemusela opakovat. Cílem výletu bylo jezero Lac de Nino. S vidinou krásného jezera už jsem se jednou spálili, když jsme v Chamonix šplhali k Lac Blanc, abychom zjistili, že se jedná o nazelenalou kaluž. Internetu jsme znovu uvěřili a nechali jsme se zlákat jednoduchou trasou vhodnou pro turistické prvničky i psy. Dle autora je cesta perfektně značená. Zároveň slubuje, že na trase vedoucí borovými lesy a travnatými pláněmi potkáme stáda divokých koní. Jak to celé dopadlo? Zajeli jsme na parkoviště, odkud měla vést červeně značená trasa. Hned při výstupu z auta nás překvapila všudypřítomná prasata, což autor článku opomněl zmínit. Po chvíli usilovného hledání výborně značené trasy se nám podařilo najít vybledlou oranžovo-žlutou značku.

Valda statečně přeskakoval spadlé stromy, brodil říčky a škrábal se po kamenech. Ve chvíli, kdy jsme měli pocit, že na hřeben nemůžeme nikdy dojít, jsme se vyloupli nad otevřeným údolím s dechberoucím výhledem na jezero. Světe div se, bez deště. Idylicky se pasoucí krávy a bageta od snídaně, společně s uvědoměním, že cestu přežijeme, doopravdy stály za to. Jak ale dolů? Ze strachu z možnosti, že narazíme na podobnou cestu, jsme raději zvolili o 11 kilometrů delší neověřenou trasu. Při příjemném sestupu jsme se bavili oblíbenou hrou „co je to za zvíře“. Po uhádnutém ptakopyskovi na 2 otázky jsme měli výlet úspěšně za sebou.

Noc jsme strávili v kempu přímo pod nejvyšším vrcholem Korsiky Mt. Cinto. Sanitární zařízení kempu byl trochu punkové. Přibližně 3 minuty trvalo, než se mi podařilo zavřít dveře do sprchy. Voda tekla buď jen vařící nebo byl člověk osvěžen doslova ledovou sprchou. Fakt, že se znovu jednalo o unisexový formát, není dle mého potřeba zmiňovat. Kdo hledá autentické kempování, na Korsice najde. Za rozbřesku se za kovovou branou páslo stádo koní. Rannímu pomazlení s koněm nejde odolat. Malé varování. Štípou hodně a rádi.Noc jsme strávili v kempu přímo pod nejvyšším vrcholem Korsiky Mt. Cinto. Sanitární zařízení kempu byl trochu punkové. Přibližně 3 minuty trvalo, než se mi podařilo zavřít dveře do sprchy, tekla buď jen vařící voda nebo byl člověk osvěžen ledovou vodou. Fakt, že se znovu jednalo o unisexový formát, není dle mého potřeba zmiňovat. Kdo hledá autentické kempování, na Korsice najde. Za rozbřesku se za kovovou branou páslo stádo koní. Rannímu pomazlení s koněm nejde odolat. Malé varování. Štípou hodně a rádi. 

Překlenula se druhá část dovolené a my jsme učinili rozhodnutí vydat se na jih a navštívit jedny z nejkrásnějších pláží na světe. Pláže Lotu, Lozari a Ostriconi se dle autorů vyvedeného výletu objevují standardně na předních příčkách světového hodnocení pláží. Nám se bohužel nepovedlo ověřit pravdivost těchto tvrzení. I přes rozčarování s jednoduchou a dobře značenou trasou jsme se rozhodli webu ohledně kvality místních pláží věřit. Dovolená se po sjezdu z hor začala ubírat krapátko jiným směrem, než jsme plánovali. Nám už známá kombinace oznámení> kontrolka> nouzový režim (to byla novinka)> autoservis. Ano, měli jsme tu čest vyzkoušet i jiné služby než ubytování a pohostinství na Korsice. V servisu nám bylo řečeno, že spustí regeneraci filtru pevných částic a k tomu vymění olej. Údajně se to takhle dělá a auto bude zase jako nový.

Čekání na opravu jsme se jali zpříjemňovat si na tamní oblázkové pláži. Valda se tady znovu přihlásil o slovo svými činy. Uplně sám vyhledal mrtvolu čehosi, ve které se následně celý doslova vykoupal. Samozřejmě na sobě měl postroj i obojek, do kterých si zbytky tvora vmasíroval. V prvních chvílích jsme si říkali, že se jich musíme okamžitě zbavit. Valdemara náležitě zprdnutého jsme doslova louhovali v moři. Ono nic. Závan oné chuděry krávy byl oproti tomuhle ještě docela příjemný. Představa, že musíme psa vzít s sebou do auta, ve kterém spíme byla při nejmenším děsivá. Člověk si ale řekne, že si pravděpodobně vybral tu smůlu na tomhle a nic horšího se nemůže přihodit.

S nadějí pojízdného vozu jsme se vraceli do servisu, kde nám iluze o poklidném zbytku dovolené rozdupali. Nucená regenerace neproběhla, rozbitých částí tam je hodně, ale oni že prý je nemají. Logicky se tedy ptáme, zda se dají díly objednat a kdy by bylo možné auto opravit. S ledovým klidem paní odvětila, že druhý den mají státní svátek, ergo nikdo nepracuje. Zkusí sice zavolat do přidruženého servisu, ale že je to rovnou bez šance. Na nové díly se bude čekat 2 týdny. Docela jobovka. Se smradlavým psem a rozbitým autem započala strasti plná cesta na sever, co nejblíže přístavu.

Po cestě jsme zastavili na pauzu a rychlé venčení. Valda vyskočil z auta a najednou pajdá na přední packu. To by nám tak ještě scházelo, aby měl nějaký defekt i on. Co čert nechtěl, obě pravý packy pořezaný.  Vytahujeme psí lékárničku a jdeme psa odoperovat. V tu samou chvíli se na nás sletěl roj čítající vyšší stovky komárů.

Našim vězením na poslední 3 dny dovolené se stal opět kemp San Damiano. Snaha domluvit se s italskou stranou na opravě nepadala na úrodnou půdu. Po víkendu mají Italové státní svátek a nejdřív by se na auto podívali za 3 týdny. S našim problémem jsme se obrátili na Ford v Čechách. Po telefonické konzultaci jsme si už byli jistí, že s autem se nedá jet, pokud nebudeme chtít pořizovat nový filtr pevných částic a nebo třeba motor. Pojišťovnu taková informace samozřejmě nezajímala. Dokud není vozidlo 100% nepojízdné, nemohou pro nás nic udělat. Karty byly rozdané. Minimálně další 2 týdny na Korsice/Itálii nebo odtah. Zvolili jsme za B.